OTEVŘENÁ GALERIE PRO UMĚLCE A VEŘEJNOST
Za podpory Dr.Jiřího Trmala a Ing. Jaroslava Trmala
Kontakt: Kouřimská 5 , Praha 3- Vinohrady 130 00, t.č. 777 968 818, email: galerie@esthete.eu
Listopad 2015- Kurátorský projekt Kláry Burianové a Jana Gajdůška Galerie Kód
výstava Expozice autorů Juraje Rattaje a Tomáše Roubala
Únor 2015- Kurátorský projekt Kláry Burianové a Jana Gajdůška Galerie Kód
výstava Zeitgeist
29.9 2014- Prezentace výtvarného konceptu Vzkaz Anny ,Evy a Hanuše Jožových
Zveme Vás na prezentaci výtvarného konceptu Anny ,Evy a Hanuše Jožových. Dne 28.9. bude na Kampě, pravděpodobně před domem Jana Wericha, vystaven veřejný malířský stojan / http://evajozova.rajce.idnes.cz/Stojan#Stojan2.jpg / . Objekt stojanu je zároveň místem pro pozitivní komunikaci mezi lidmi, kde si můžete podle principu náhody vybrat vzkaz nebo přidat svůj nekomerční vzkaz / i videovzkaz/ ostatním. Stojan je interaktivní s webovými stránkami www.vzkaz.cz / www.speak.eu / a www.sdeleni.cz . Do schránek stojanu jsou vkládany i vzkazy pozitivní myšlenky evropské civilizace , které projekt také propaguje / https://www.youtube.com/watch?v=aIb5QyqvH5E / . Místo presentace tvoří veřejný bod kde lidé mohou pro galerii Esthete.eu vytvořit výtvarné dílo , nebo se podílet na keramické mozaice archivující myšlenky a události doby / http://evajozova.rajce.idnes.cz/Mozaika_Vzkaz/#Mozaika.jpg ,popis na www.sdeleni.cz/fotogalerie/vzkazy-pro/ /.
Milá Aničko,
Když jsi byla úplně malinká a dívali jsme se vzájemně do očí, uvědomoval jsem si, že máš schopnosti z toho ideálního světa odkud jsi přišla a který je s tím naším spojený vzájemnou láskou. Takové to bývá v dětství a přál bych si, abych Ti mohl nabídnout takový svět, ve kterém by se Tvoje schopnosti mohly v bezpečí rozvíjet v porozumění s ostatními. Ty jsi tenkrát na začátku byla připravená jít i jinými cestami, kdybych Ti je dokázal nabídnout . Mohl jsem ti nabídnout jenom svět, ve kterém jsem vyrůstal a žiju. Je dobré, že si v tomhle světě stále můžeš vybírat, ale někdy v něm po tobě chtějí, abys ses jenom někomu podobal a nevšímal si svých možností. A někteří na ně zapomenou úplně a někdy ubližují druhým. Ještě to prostě není vybojováno úplně. Byl jsem rád, že Ty jsi mi ty možnosti připomínala a znovu jsem se je mohl učit.
Když jsi chodila do 1. třídy, našel jsem na podlaze v bytě malý zajímavý předmět ,který jsem hned zvednul. Bylo v něm napsáno „ Tohle patří Anně Jožové ! Hned ji to vrať do 1.B / “. Líbilo se mi, že se i takovým způsobem mohou lidé setkávat. Tenkrát jsme si před spaním povídali. Vymysleli jsme také Město dětí , ve kterém by děti mohly žít v domech ,které by odpovídaly jejich věku a velikosti a nemusely by pořád jen žít ve světě pro dospělé. Domluvili jsme se, že si na to město vyděláme a postavíme. Říkal jsem si, že bych Ti na takovém příkladu mohl ukázat, že když se člověk něco udělá pro svůj nápad a opravdu si to přeje je mu to daný a přenese to do reálného světa. Použili jsme proto Tvůj nápad se vzkazy, které lidi propojují a barevnost tvých obrázků z té doby a maminka nám také pomohla. Ted je ten projekt dokončený a připravený použit, jak jsme si plánovali. Záleží na nás co s ním bude dál. Začali jsme na něm pracovat ve Tvých 6. letech a teď už je Ti 18. let . Ale podle toho, jak se někdy vyjadřuješ jsme to zase až tak nezmeškali. Víš , že to myslím dobře, je to vlastně pochvala. Teď jsem Ti to vysvětloval. Měj se zatím moc hezky. Hanuš
29.4.2014- Výstava Martina Velíška
Martin Velíšek-Bílé etudy
Velmi banálně řečeno: za tvorbu pokládáme práci, který přichází s něčím novým, a nové nejčastěji rozpoznáváme podle toho, že je nějak nápadné. Martin Velíšek (1968) tato klišé popírá – nikoli vehementně, nýbrž diskrétně a nemalou dávkou humoru. Když tvoří grafiky anebo když maluje, je u něj tlusté nějak tenké, hrubé vlastně něžné, šedivé je tak šedé, že je skoro úplně bílé. Pracuje totiž s protiklady tak, že se světlé a tmavé postupně rozkládá do odstínů a odstíny do odstínů odstínů, třebaže pozorujeme bílou plochu, v níž tu a tam intervenuje černá. To má pozoruhodné následky, například když se třeba v povrchu objeví hmatatelná prohlubeň, anebo z něj cosi vystupuje tak, že téměř nevrhá stín. Nic tu prostě není – proti opačnému zdání – černobílé, nic nestojí samo na sobě, aby popíralo vše ostatní, všude vládne hravá rivalita. Skoro se až někdy zdá, že se Martin Velíšek pokouší nakreslit linii tak, aby zůstaly jen čisté rozdíly, které pak najednou vnímáme mnohem dřív než to, co mají od sebe rozlišovat.
To ale vůbec není věc techniky. Je to průzkum kresbou, zkoumání jak skrytých možností výtvarného mění, tak i reality. Pobavená odpověď na drásavou existenciální otázku, jež nás sužuje: jsme povrchní, anebo žijeme z hloubky? Otázka je pro toho, kdo si prohlíží díla Martina Velíška zjevně nesprávná: ve skutečnosti takto ostré protiklady neexistují, nýbrž jen odstíny odstínů, hloubka začíná nepatrnou prohlubní a výškou je téměř neviditelný hrbolek. Nic povrchního, nic hlubokého, a přesto... Je to nějak mnohem živější než ochromující úzkosti a povznášející extáze. Možná i proto, že tisíce a tisíce nepatrných čárek působí jako zázrak: kdyby se kterákoli z nich odchýlila, všechny by se zřítily jak řada dominových kostek.
Bílé etudy zcela jistě navazují na autorovu předchozí tvorbu, byť jsou s ní spjaty nikoli bezprostředně, nýbrž po způsobu působení na dálku. Díváme-li se na jeho kresby sportujících sardinek, které nezapřou svou podobnost s lochneskami, cítíme, že jsou přes nějakého pramloka velmi blízkými příbuznými člověka. Díváme-li se na jeho Bílé etudy, na jejich bílou plochu s minimální kresbou, kterou tu a tam něco rozhýbe, vidíme, že velké události mají svůj pramen v nepatrných příhodách.
Kdybych však měl co nejstručněji charakterizovat Bílé etudy, pak bych řekl, že každá z nich je obraz povýšený na kresbu.
Miroslav Petříček